Arash Ghasemi - Ahvaz اهواز

Iránský multiinstrumentalista Arash Ghasemi, žijící v Praze, ve svém debutovém sólovém albu „Ahvaz“ odděluje zamlženou venkovskou minulost od šílené urbanity křišťálové přítomnosti a přepisuje hranici mezi realitou a přeludem, vzpomínkou a předtuchou, a vytváří nový pramen fantazie a snů.

Umělcovo jedinečné světlo nejjasněji září v jeho hře na strunné nástroje: každá skladba se vyznačuje odlišnou technikou a odlišným důrazem na rozsah kytary. Odhalují se mnohotvárné emoce, každá z nich je záměrně prozkoumána, ale položené otázky zůstávají nezodpovězené: Ghasemi nevede posluchače k jedinému závěru; drží před ním holé zrcadlo, zdobený rám, a vybízí ho, aby se podíval na svůj vlastní odraz a vynesl svůj vlastní soud. Při opětovném poslechu se na povrchu objevují různá spektra; účinek alba se vyvíjí v měnícím se světle mnoha dní. Odpovídá průzračností.

Je to hudba pro fyzickou nebo duchovní cestu, předurčená k velkoleposti, velkému smyslu pro místo a nezkrotné přítomnosti blues. Objevují se přízraky klišé, stejně jako jsou všechny živé věci tvořeny ze čtyř biologických složek: známé i imaginární znaky života jsou zde recyklovány do nových permutací. Ghasemiho uvážlivé použití samplovaných hlasů a performancí – vířící tombak Farhada Safariho, hmatatelní duchové Forough Farrokhzad a Sohrab Mohammadi – poskytují vodítko lidské přítomnosti v husté mlze introspekce.

Starodávné vzpomínky na příběhy vyprávěné u ohně se mihotají v tichých hlasech a spletité elektronice: poušť v noci, hvězdy nad hlavou prorážejí temnotu a mizí v prvních žlutých záblescích blížící se bouře, tábor se probouzí; zahrada, fontána světla uprostřed temného bludiště, čistá voda, posvátný klid; moře se probouzí z klidu k bouřlivému víření; syrové emoce, silné a žíravé, které spálí vše, čeho se dotknou, a zanechají to změněné; bílá opona vlající v bledě stříbrném světle, vzpomínka, která vyjednává pravdu s přítomností.