Etran de L'Aïr - Agadez

Etran je rodinná kapela z Nigeru složená z bratrů a bratranců, kteří se narodili a vyrostli v malé čtvrti Abalane, přímo ve stínu velké mešity. Všichni vyrůstali v Agadezu a jsou syny kočovných rodin, které se zde usadily v 70. letech minulého století na útěku před suchem. Kapela vznikla v roce 1995, když bylo současnému lídrovi Moussa „Abindi“ Ibrovi pouhých devět let. „Měli jsme jen jednu akustickou kytaru,“ vysvětluje, ‚a jako bicí jsme mlátili sandálem do kalabasy.‘ V té době jsme měli jen jednu akustickou kytaru. V průběhu desetiletí kapela pracně dávala dohromady vybavení, aby vytvořila svou kapelu, a budovala si publikum tím, že hrála všude a pro všechny. „Bylo to těžké. Na koncerty jsme chodili pěšky, táhli jsme s sebou všechno vybavení, nesli jsme na zádech malý reproduktor a kytary, 25 kilometrů do buše, abychom hráli zadarmo... V Agadezu není místo, kde bychom nehráli.“

Etran de L'Aïr (neboli „hvězdy regionu Aïr“) vás vítají v Agadezu, hlavním městě saharského rocku. Etran hrají již více než 25 let a stali se hvězdami místního svatebního okruhu. Etran je oblíbený pro svůj dynamický repertoár plný hypnotických sól a sluncem zalitých melodií a zaujímá pevné místo v agadezské kytarové hudbě. Hraje zvuk, který evokuje pouštní metropoli, „Agadez“ oslavuje zvuky veškeré dynamiky svatby v rodném městě.

Od dob transsaharské karavany ve 14. století až po současnou zastávku migrantů mířících do Evropy je Agadez městem, které stojí na křižovatce, kde se setkávají lidé a myšlenky. Je pochopitelné, že právě zde se ujala jedna z nejambicióznějších tuarežských kytar. Agadezský styl je nejrychlejší, s frenetickými sóly na elektrickou kytaru, staccatovým rachotem plných bicích souprav a ohnivými tanečky kytaristů. Agadez je místem, kam se sjíždějí umělci, aby si vylámali zuby na lukrativní a konkurenční scéně, kde vítězové berou vše. Kytarové kapely jsou nedílnou součástí společenského života, hrají na svatbách, křtech, politických shromážděních i příležitostných koncertech.

Zatímco jiní tuarežští kytaristé se obracejí k západnímu rocku, Etran de L'Aïr hrají v panafrickém stylu, který je příznačný pro jejich rodné město, a uvádějí nesčetné kulturní vlivy, od severomalijského blues, přes hauské barové kapely až po konžský soukous. Možná právě díky této vlastnosti jsou v Agadezu tak oblíbení. „Hrajeme pro Tuaregy, Toubou, Zarmy, Hausy,“ vysvětluje Abindi. „Když nás pozvete, přijdeme a zahrajeme.“ Jejich hudba má kořeny v oslavách a připomíná bujaré veselí na svatbě v Agadezu, s ohromujícím množstvím kytar, kdy se simultánní sóla hravě míhají jedno přes druhé se zdrženlivou přesností, silou, ale nikdy ne přehnaně.

Jejich eponymní album, které bylo nahráno doma v Agadezu s mobilním studiem, zůstává blízko kořenům kapely. Během několika nahrávacích pokusů v rychlém sledu si „Agadez“ zachovává veškerou energii večírku. Také jejich poselství je vždy blízko domovu. Tchingolene („Tradice“) připomíná nomádské tábory, s moderním pojetím tradičních rytmů takamba přenesených do kytar. Zasněná balada Toubouk Ine Chihoussay („Květ krásy“) se noří do textů typu call and response a sól, která bez námahy tančí po pražcích. V dalších skladbách, jako je Imouwizla („Migranti“), se Etran zabývá přistěhovalectvím, přičemž hnací pochod srovnává těžký úděl kočovníků s poutníky, kteří se vydávají přes poušť do Evropy. I ve své nejvážnější podobě je však hudba Etranu angažovaná a dynamická a připomíná nám, že hudba může předat poselství a zároveň rozzářit oslavu. Koneckonců je to hudba k tanci.