Mort Garson - Mother Earth´s Plantasia

Pokud jste si koupili hadí rostlinu, chřestovou kapradinu, mírovou lilii nebo cokoli jiného v obchodě Mother Earth na Melrose Avenue v Los Angeles (nebo matraci Simmons v obchodě Sears), odnesli jste si domů také album Plantasia, které bylo nahráno speciálně pro rostliny. S podtitulem „teplá zemská hudba pro rostliny... a lidi, co je milují“ bylo plné bukolických, okouzlujících, stoner-friendly a rozhodně nevědeckých melodií hraných na novátorském zařízení zvaném Moog. Rostliny existují od počátku věků, ale zjevně milovaly Moog, i když byl tento syntezátor na trhu teprve pár let. Rostliny milovaly především písničky skladatele Morta Garsona.

Jen málo osobností rané elektronické hudby dokázalo být zároveň odvážnými průkopníky i lacinými následovníky trendů, ale Garson přijal oba extrémy a v důsledku toho zůstal neznámý. Když se jeden autor rétoricky zeptal: „Jak to, že Garsonova hudba byla tak všudypřítomná, zatímco on sám zůstal tak neznámý?“, odpověď byla jednoduchá. Ještě dlouho před Brianem Enem vytvářel Garson nenápadnou hudbu a jak on sám, tak i jeho hudba byli nenápadní jako Chlorophytum comosum. Garson, který vystudoval Julliard a v poválečném období působil jako studiový hudebník, psal lounge hity, skládal luxusní aranžmá pro Doris Day a ozdobil smyčcovou linkou píseň Glenna Campbella „By the Time I Get to Phoenix“. Dokázal přetvořit Beatles i Simona & Garfunkela do podoby easy listening a také vymýšlel vlastní písničky. „Nápad“, jak by to Garson sám vyslovil. „Žiju s ním, chodím s ním, zpívám ho.“

Ale jak vzpomíná jeho dcera Day Darmet: „Když můj otec objevil syntezátor, uvědomil si, že už nechce dělat popovou hudbu.“ Garson se setkal s Robertem Moogem a jeho novým zařízením na konferenci Audio Engineering Society na západním pobřeží v roce 1967 a okamžitě se pustil do experimentování s tímto zařízením. S Moogem se tyto nápady daly realizovat.

„Moje máma měla spoustu rostlin,“ říká Darmet. „Nevěřila v organizované náboženství, věřila, že Země je to nejlepší na celém světě. Cokoli nás stvořilo, bylo neuvěřitelné.“ A také věděla, kdy její manžel měl dobrou píseň, a když ho slyšela broukat dobrý nápad, volala na něj z jiné místnosti. Ačkoli se to může zdát neobvyklé, Plantasia je prostě plná dobrých melodií.

Když posloucháme Plantasii v 21. století, zdá se, že nejde ani tak o ódu Garsona na naše fotosyntetizující přátele, jako spíše o poctu jeho ženě, která měla talent na zahradničení a díky níž vše kolem něj rozkvetlo. „Můj otec by byl naprosto potěšen, kdyby věděl, že lidé mají opravdu zájem o tuto hudbu, která v té době nebyla populární,“ říká Darmet o nové renesanci Plantasia. „Byl by fascinován tím, že lidé konečně chápou a oceňují tuto část jeho hudební kariéry, za kterou tehdy nesklidil žádný obdiv.“ Garson se zdá být opět všude, i když si ho nikdo nevšímá, stejně jako pokojová rostlina.