Pan Daijing - Tissues

Premiéra výstavy-performance Pan Daijing Tissues se konala na podzim 2019 v Tanks v Tate Modern. Pětidílné ponoření do performance, zvuku, pohybu, prostoru a především emocí v jejich nejdestilovanějších a nejkonfliktnějších stavech, Tissues se zabývalo konvencemi opery a tragédie, aby představilo sžíravé zobrazení rozervané lidské psychiky v prostoru a čase. Ambiciózní multisenzorické dílo využívalo celou škálu Daijinginých uměleckých možností, formálním a emocionálním jádrem však byla hudba, zejména hlas. Vinylové a digitální vydání Tissues na značce PAN slouží jako záznam této práce v podobě hodinového, ve studiu nahraného zvukového úryvku: neocenitelného archivního dokumentu z Daijingovy praxe.

Tissues jsou jak solitérním dílem, tak formální studií vztahu. Dílo, které složila, režírovala, navrhla, napsala a odehrála Daijing (spolu s dvanácti tanečníky a operními zpěváky), se ve svém libretu napsaném ve směsi staré a moderní čínštiny odehrává uvnitř jedné lidské perspektivy. Daijing vykouzlí stavy, které jsou střídavě jemné a drsné, a napětí mezi protichůdnými režimy oživuje dílo v jeho průběhu. A přesto, přes všechnu svou niternost, Tissues staví do popředí intimní vztah s diváky prostřednictvím detailů, jako je pohlcující vizuální krajina a chrastivé, konfrontační vyprávěcí oblouky. Daijing využívá operní formu jako prizma, skrze které zpochybňuje hranice hudby jako takové: možná, jak navrhuje, je hudba mnohem víc než jen to, co je slyšet. Právě ve vztahu mezi hlasem a elektronikou je tato hranice nejzřetelněji prolomena. Ve čtyřech částech shromážděných v této dokumentaci zaznívají hlasy kontratenoru, sopránu, mezzosopránu a samotné autorky jako směs ohromujících nářků a výkřiků nad instrumentální krajinou vystavěnou z industriální textury. Dílo, které je určeno k poslechu na jeden poslech, nikoliv skladbu po skladbě, se rozvíjí prostřednictvím něžných hlubin a neklidných výšek. V crescendu se operní vokály rozplývají a samotné syntezátory jako by vyly žalem.

Daijing odkrývá podstatnou, někdy bolestnou hudbu ve všem, co nás obklopuje, a vybízí k něčemu jako katarzi, ale také k většímu pochopení toho, co ona a její herci vyvolávají a zpřítomňují. Kapesník ("tissue") je koneckonců jak jednorázový předmět, kterým si člověk utírá slzu, tak stavební kámen našich tělesných lidských forem (pozn.: tissue je taky tkáň). Daijing se dostává k vroucímu jádru toho, co je to být živý a plný pocitů, a vydoluje ho.