Richard Hronský - Pohreb

Když topoly šeptají, mrtví mluví. Nebo je to možná Bůh, či vzpomínky na lidi, kteří už nejsou mezi námi. Soundscape a zvukové tóny jsou ústředním motivem třetího (domácího) studiového alba Richarda Hronského Pohřeb, které tematicky navazuje na jeho druhé album Closures. Vrzání dřevěných podlah, tlumené odpolední slunce pronikající oknem, zpěv ptáků a šumění v rádiu dědečka v garáži – deska vypráví o melancholii vyrůstání a loučení s našimi blízkými a světem, který jsme s nimi sdíleli. Hluboce osobní vzpomínky a zvukové kresby vyprávějí nejstarší příběh o životním cyklu a jeho nevyhnutelném konci, ale také o pokračování v dalších generacích, které přijdou po nás.

Prostřednictvím nejmenších zvukových detailů nás Pohreb zavádí do vesnické chalupy Richardových prarodičů a připomíná jejich každodenní zvyky. To, co začalo jako potřeba nahrávat vlastní samply pro tvorbu beatů, se nakonec stalo neocenitelnou knihovnou dokumentující jedno životní období – zvukový prostor, kde ztracené věci odolávají plynutí času. „Pro mě je zvuk silnější než samotná fotografie,“ vysvětluje Richard Hronský svůj vztah k zvukovým deníkům, které vede od svých šestnácti let. „Když se podívám na fotografii sebe sama v domě prarodičů, nemá takovou sílu ani hodnotu jako zvuk.“ Toto intimní propojení je zdrojem inspirace pro každou skladbu na albu a vytváří síť souvislostí, které jsou posluchači přístupné jen částečně. I když nerozumíme každé narážce a každému zvuku, pocit smutku, touhy, ale i smíření je známý každému, bez ohledu na naši rodinnou historii. Nakonec se nemusíme smířit jen s nepřítomností našich předků, ale také se světem, který se rychle mění způsobem, který nedokážeme předvídat.

Jednou ze strategií, jak se vyrovnat s neustálou transformací, je zachování některých tradic – ať už jde o tóny fujary, starou nahrávku folklórní písně slovenského etnografa Karola Plicky (použitou v poslední skladbě alba), babiččiny modlitby zaslechnuté přes zvuk televize nebo tóny linoucí se z varhan ve vesnické kostele. „Tradici vnímám jako něco, co se posouvá, jako něco, co je prostě produktem lidí, co není uzavřené, ale otevřené kritice, přehodnocení a znovu prožití.“ Pohreb je součástí tohoto cyklu reinvencí, návodem, jak se ponořit do toku času.